Dálkové ovladače

Jeden z nejranějších příkladů dálkového ovládání vyvinul v roce 1893 Nikola Tesla a popsal jej ve svém patentu USA 613809. První dálkově ovládané modelové letadlo vzlétlo v roce 1932. Použití technologie dálkového ovladače pro vojenské účely bylo intenzivněji zpracováno během první světové války, jeden z výsledků tohoto výzkumu byla německá raketa Wasserfall. První myšlenka dálkového ovladače pro ovládání televizorů, jak jej známe dnes, vznikla ve firmě Zenith v roce 1948.

Prvním uvedeným ovladačem na trhu z roku 1950 byl “Lazy Bones” (líné kosti), který představila firma Zenith. Teprve v roce 1955 bylo představeno bezdrátové dálkové ovládání nazvané “Flashmatic”. Jeho vynálezcem byl inženýr Eugene Polley. Pracovalo na principu přenosu světla. Bohužel přijímač v televizi nedokázal rozlišit správně světlo přicházející od ovládače a jiných zdrojů, proto se stávalo, že se sem tam televize sami od sebe vypínaly, zapínaly nebo přepínaly programy. Flashmatic také vyžadoval, aby dálkové ovládání bylo zaměřeno přesně na přijímač.

Zenith Space Command - jeden z prvních dálkových ovládačů

V roce 1956 Robert Adler vyvinul “ Zenith Space Command ”. Bylo to mechanické zařízení využívající ultrazvuk pro změnu programu a hlasitosti. Když uživatel stiskl tlačítko na dálkovém ovladači, udeřil tak na dlouhé hliníkové tyčinky a ty vydaly zvuk. Každá tyčinka vydávala jinou frekvenci a obvody v televizoru tak rozpoznaly tento rozdíl. Vynález tranzistoru umožnil zlevnění elektronických ovládačů, které obsahovaly piezoelektrický krystal, který byl napájen kmitavým elektrickým proudem. Frekvence u nich je nad horním prahem lidského slyšení, tento zvuk jsou schopni slyšet psi. Přijímač obsahoval mikrofon spojený s obvodem, který byl naladěn na stejnou frekvenci. Problémy u této metody byly v přijímači, který mohl přijmout i náhodný šum a také někteří lidé, obzvláště mladé ženy, mohly slyšet ostré ultrazvukové signály.

Impulsem pro zlepšení funkcí tehdejších dálkových ovládačů koncem sedmdesátých let byl vývoj teletextové služby BBC zvané "Cfax". Nejkomerčnější dálkové ovladače v té době měly omezené množství funkcí, některé pouze čtyři: následující stanice, předchozí stanice, zvýšení a snížení hlasitosti. Tyto skromné funkce nebyly dostačující pro teletextové služby, kde se vyhledávání stránek skládalo ze tří číslic. Aby uživatel mohl načíst požadovanou stranu musel by mít k dispozici na dálkovém ovladači tlačítka pro každé číslo od nuly až po devítku.

Také musela být přidána tlačítka pro další funkce jako přepínání mezi teletextem a normálním obrazem, dále pak jasnost, intenzita barev a tak dále. Začali se proto pro tuto službu používat drátové ovladače, ale brzy se ukázalo, že je potřeba bezdrátového zařízení. Proto inženýři z BBC začali jednat s televizními výrobci, což vedlo k prvním prototypům kolem let 1977-78 pracujícím na principu infračerveného záření. ITT byla jedna ze společností a později dala jméno ITT protokolu infračervené komunikace.

V začátcích osmdesátých létech, kdy polovodiče pro vysílání a přijímací infračerveného záření byly rozvinuté, dálkové ovladače postupně přešly k této technologii, která je stále široce používána. Ovladače používající technologii rádiových vln, zvukových systémů nebo založené na Bluetooth také existují.

Od roku 2000 množství elektronických přístrojů ve většině domácnostech prudce stouplo. Podle asociace spotřební elektroniky, má průměrný Američan doma čtyři ovladače. Většinou však i více: jeden pro kabelovou televizi nebo přijímač satelitu, VCR nebo rekordér digitálního videa, DVD přehrávač, TV atd. V dnešní době je odhadem pouze v německých domácnostech kolem 120 milionů ovládačů.

Právem je otcem dálkového ovládání považován vědec Robert Adler, který jistě díky svému vynálezu ušetřil mnoha lidem na světě kroky, které by museli ujít při cestě k televizní obrazovce. Robert Adler zemřel v roce 2007 ve věku 93 let. Zenith, společnost, ve které Adler působil, se v roce 1999 stala součástí LG Electronics Inc.